Umět žít sám se sebou
Nedávno jsem v jednom rozhovoru jako sociální pracovník mluvil o problémech společnosti a nejvíce zmiňoval samotu. Setkávám se stále s tím, jak lidé nedokáží žít sami se sebou a jedná se takřka o všechny věkové kategorie. Samoty se strašně bojí a slepě a okamžitě chtějí nalézt někoho k sobě. Bohužel jsou to často marnotratné vztahy, které spíše škodí a pocit jistoty nezískají. Naopak psychicky, někdy i fyzicky je to rozkládá. Když se jich ptám, proč v tom pokračují a stále dokola se pouští do obdobných vztahů, tak jen odpoví, že nedokáží čekat na něco kvalitního a být sami. Žádné rady ani klišé o tom, že se tohle nedá vynutit, že samota není osamění, nezabírají. Heslo “Být sám se sebou je přece krásnější, než být s tím, se kterým mi dobře není.” si nechtějí připustit. Naučit se žít sám se sebou není jednoduché, někdy i trnité, ale dá se to naučit. Navíc to přinese jistou suverenitu, a tak nějak si dáte pozor, zda vstupovat do něčeho nekomfortního, co spíše omezuje, když sám se sebou žít dokážu. Já to mám se samotou takové zvláštní. Mám hodně společenská zaměstnání - vedu kluby seniorů, externě ještě pracuji v tiskovém oddělení církve, publikuji, učím a tak různě se na to váže mnoho dalších funkcí. Stejně tak mám všude i řadu skvělých kolegů a přátel, se kterými stále něco podnikám a pravidelně je zvu na svou svíčkovou. Když ve večerních, ne-li nočních hodinách přijdu domů, tak si přečtu nějakou pěknou knihu Stephena Kinga, rozvíjím duchovní hodnoty, kouknu se na pěkný film, uvařím si nějakou dobrotu, nebo si pustím šanson. Zároveň mám dvě sebestředné kočky. Takto zdaleka netrávím jen večery, ale čas od času i den, víkend. Mám tomu říkat osamění?
