Ondřej Syrový

Jsem občas v úžasu, kolik lidí v sobě stále sytí závist. Ovšem tuhle vlastnost si nikdo nikdy nepřizná a schovává ji za jakousi nespravedlnost, neférovost nebo křivdu. Místo na sebe hledíme na druhé a zkoumáme, proč se mají dobře. V tom přeci musí být vždy nějaká čertovina. Tahle vlastnost se časem stává nevyléčitelnou. Vzniká velmi jednoduše, druhý má to, co já nemám. Má na to nárok? Je to fér? A podprahově se začne proti tomu brojit. Závidět se dá všechno - vztahy, peníze, práce, oblíbenost, ale i obyčejná radost. Skvěle o tom byla natočena pohádka Nesmrtelná teta. Pro mě to ale nebyla jen pohádka, ale jisté podobenství společnosti. Bylo tam hezky vidět, kam až ta závist může dospět a jak může škodit. Vždy, když někdo začne s těmito jízlivými řečmi o štěstí druhých, tak “intelektuálně” reaguji: “No, já řeším něco podobného, představ si, že já se zase nenarodil do královské rodiny a místo techtle mechtle s Camillou se po večerech se dvěma kočkama z útulku koukám na Fantozziho a Esmeraldu. To je teprve nefér, to by se mělo řešit.” Obvykle ti lidé se se mnou přestanou bavit a jsem další na seznamu nevyžádaných osob. A jaká je prevence proti závisti? No, dělat si radost, a zaměřit se na svůj život a užívat si běžné okamžiky. Já si dneska třeba dal pleťovou masku, kvalita není hollywoodská, tak snad nebudu mít vyrážku. Třeba i to mi někdo bude závidět, nebo při nejmenším někoho pohorším.