Ondřej Syrový

Stále všude možně se setkávám s paušalizováním na základě toho s kým se kdo baví, kamarádí, setkává. Já to mám nastavené tak, že pokud mám někoho jako člověka rád, tak s ním nemusím sdílet všechny své názory, hodnoty a pohledy na svět. Mnohdy se třeba ve většině z toho rozcházíme, ale v té osobní rovině si neuvěřitelně rozumíme, mohu si ho vážit za spoustu jiných věcí - za jeho práci, za osobní život, vtip aj. Stejně tak neohýbám hřbet a pokud je někdo můj kamarád či dobrý známý a dostane se do nějakých problémů, zdiskredituje se nebo politicky zblbne, tak na něj úplně nezanevřu. Jednou jsme spolu něco prožili a ke mně se špatně nezachoval, tak nemám důvod ho odepsat. V tomhle jsem asi křesťan a bůh nám odpusť. Již od puberty na to doplácím a stále slýchávám “Jak se s ní můžeš bavit?”, “Víš, co je zač?”, “Vůbec se s nim nikde neukazuj, děláš si ostudu!”. Navzdory tomu jsem ale nikdy neotočil a raději na to někdy doplatil, připadal bych si jak Jidáš. Navíc nikdo z mých známých žádný terorista nebyl. Inspirací mi byla vždy známá disidentka Kamila Moučková, která šla na pohřeb komunistce Jiřině Švorcové. Každá z nich viděla svět úplně jinak, ale přesto byly dávné kamarádky a nezanevřely na sebe, dokonce si pomohly a jednou si vše vyříkaly. Ernest Hemingway řekl jeden krásný citát: “Nelze posuzovat člověka podle jeho přátel. Nesmíme zapomínat, že Jidášovi přátelé byli také bezúhonní.”