Ondřej Syrový

Píši diplomovou práci z teologie a takřka na každé třetí stránce se z principu oboru vyskytuje slovo “odpuštění”. Velmi hezky se o něm hovoří a píše, nicméně v praxi to tak růžové rozhodně není. Ono je občas sakra těžké někomu odpustit. I já s tím mám mnohdy problém. Někdo vám hodně ublíží, zradí, urazí a automaticky hned mu má člověk odpustit? To by asi ode mě bylo dost neupřímné. Ono, když je to něco hlubokého, tak považuji za největší odpuštění čas, to slehnutí dokáže občas hodně léčit, někdy jsou to i dlouhá léta. Navzdory tomu vždy alespoň obdivuji lidi, kteří se v tom veřejně nebabrají a jen řeknou “Naše cesty se rozešly TEČKA.” To také neumí každý. Ne nadarmo se říká, že sestrou lásky je nenávist. Dva se milují, je to ideální pár, nebo se přátelí, jsou nejky či hezky spolupracují, vše je zalité sluncem a najednou škrt. Všechno hezké se smaže, jsou z nich úhlavní nepřátele a nenechají na sobě nit suchou. Příčiny jsou různé. Smutné je, že je to mnohdy nějaká hloupost - drb, prostořekost, žertík, křivda nebo provokace. Následky jsou však fatální a někdy bohužel celoživotní. Mně se dnes stala bizarní věc. Zavolala mi asi po pěti letech má dávná bývalá partnerka, že by se chtěla nechat pokřtít a zda bych jí mohl jít za kmotra. Dost mě to zaskočilo, ale povrchně jsem řekl, ať prostě přijde ve dvě hodiny na řízky a probereme to. S heslem “co jsme si, to jsme si” si dali krůtí řízky a po letech křivdy jsme si odpustili a roli kmotra jsem přijal, byť je to u bývalé partnerky. Je to opravdu velmi zvláštní, ale já i těm křesťanským bizárům fandím. Škoda, že neexistuje obor Bulvární teologie nebo Teologie Esmeralda, tam bych o tom mohl napsat celou kapitolu. Takhle do nočních hodin musím psát o Husovi.