Ondřej Syrový

Já dobu socialismu nezažil, jsem dítě devadesátek, ale zamýšlím se, že v té době by se mi asi dobře nedařilo. Už jen můj vystudovaný obor v té době prakticky neexistoval, speciální pedagogika byla pedagogikou nápravnou a já bych asi tak maximálně krotil divokou mládež v polepšovně někde na zámku v odlehlosti. O duchovních hodnotách, sarkasmu a volnomyšlenkářství ani nemluvě. Navíc, já nepraktický, exotický a zjemnělý člověk by to normování mužů asi snášel velmi těžce. Nechci si to raději ani domýšlet. Mou oblíbenou knihou je Přítelkyně z domu smutku od Evy Kantůrkové, a doteď mám z tohoto autobiografického líčení doby mráz po zádech. Samozřejmě, že ani dnešní doba není ve všem ideální, pořád tu máme dost kostlivců ve skříni, papalášů a predátorů systému, ale stále máme možnost bojovat a já ho nevzdal. Nikdy však nevolám a ani nevyzdvihuji bývalý režim. Moji rodiče mě vždycky do této doby vychovávali s mottem „Nikdy nečekej, že ti v životě někdo jen tak něco dá. Na všechno si budeš muset vydělat sám, ale taky si uměj svou odměnu poctivě užít. Máš svobodu v tom, jak se k tomu životu postavíš.“ Moji rodiče začali po revoluci podnikat a pamatuji si, jak jejich cesta byla na začátku trnitá, ale nevzdali to a vlastní pílí a pracovitostí to někam vybudovali. Takovou možnost by tehdy neměli. Všem přeji, ať uchopí tu svobodu správným směrem, a i když máme občas pocity zmaru dnešní doby, tak věřím, že ta pozitiva můžeme stále nalézat. Přikládám fotografii s disidentkou a chartistkou - doktorkou sociologie Jiřinou Šiklovou. Kdysi jsem měl možnost jí navštívit a dělat s ní rozhovor. Bylo to krásně strávené odpoledne, když mi vypravovala své vzpomínky, a taky jak rehabilitovala sociální práci v 90. letech. Čest její památce.