Dušičkové zastavení…
30. 11. 2024
Já dušičky tolik neprožívám, jelikož na zesnulé vzpomínám intenzivně po celý rok. Mou velkou bolestí je, že většina mých blízkých přátel jsou o generace starší a každoročně někdo z nich odejde z tohoto světa. Naše přátelství pojí to, že jsou jednak ve svém věku velmi noblesní, ale zároveň v sobě mají toho krásného provokativního a sarkastického ducha, zkrátka taková mezigenerační stejná krevní skupina. Připadám si s nimi stále jako v mé srdcové divadelní hře “Harold a Maude”. Dnes jsem na některé již zesnulé při bohoslužbě vzpomínal. Slzy střídaly smích, neboť mám většinou krásně zábavné vzpomínky. Ty situace, kdy třeba s osmdesátiletou docentkou na fakultě ucpáváte zmuchlanými skriptami požární hlásiče, abyste si mohli dát cigaretu, už se asi nikdy nebudou opakovat. Bohužel jejich biologickému věku neporučím a musím si zvykat, že za nějaký čas budu muset zvládnout život úplně bez nich, ale ten čas s nimi si chci ještě pořádně užít, abych měl na co vzpomínat, protože vzpomínky žijí v srdci na věky. V období dušiček jsou mojí srdcovkou slova Kamily Moučkové:
“Když hodíš do řeky kámen, tok proudu se navždy změní. Změní se tím celý svět, který už nikdy nebude stejný. Když hodíš do řeky velký kámen z útesu na mořský břeh, vlny se o něj budou tříštit a svět se tím také změní. Vždycky bychom měli změnit svět nejvíc jak jen můžeme. Ten náš pomyslný kámen by měl být co největší. Když se dotkneš něčího srdce, když z hloubi duše miluješ a jsi milován, zanecháš zde svou stopu, svůj pomyslný kámen ve vodě a změníš tím celý svět. A když někdo, koho jsme milovali odejde, navždy v nás zůstane jeho otisk, jeho stopa. Stejně tak jako zůstane náš kámen v řece, v mořských vlnách, v celém božím světě. A za to všechno musíme být vděčni.”
